Bylo to ohromné. Bylo to přímo světové. Do poslední chvíle jsem trnula, aby si to organizátorka nerozmyslela a celý nápad s výstavou nebo mou účastí nezamítla. Přišlo mi neuvěřitelné, že si mě žádá svět, když mě odmítá vlastní město. Ve výběru obrazů jsem měla volnou ruku a mohla zaplnit stěnu o délce 5 metrů. Pečlivě jsem několik týdnů tvořila seznamy a kombinovala jednotlivé náměty, až jsem večer před odjezdem rozložila všechny obrazy po bytě a intuitivně vybírala a balila ty, které mě zrovna napadly.
Výstava se konala na okraji Berlína v prostorách bývalého statku. Pro jeden podzimní den se zrekonstruovaná stodola proměnila v nablýskanou galerii a sjelo se dobrých šest desítek pozvaných na tuto výjimečnou událost. Mezi organizátory, návštěvníky a umělci jsme byli já a můj kamarád umělecký slévač jediní Češi. Hrdě jsme se postavili ke svým expozicím a čelili německé většině. A objektivně musím říct, že úspěšně. O konkurenci se nedá hovořit, každý vystavující měl vlastní umělecký směr, od fotografie až po patchwork, a zvědaví návštěvníci kladli otázky až do pozdního večera. I přes drobnou jazykovou bariéru se vše neslo v přátelské atmosféře.
Výstava skončila ještě ten den. Hosté se rozešli, někteří o pár uměleckých děl bohatší, umělci si navzájem pogratulovali k úspěchu a „děti z východu“ se vrátily do svých domovů. Plni dojmů a nových zkušeností, nových plánů a cílů. Pevně věřím, že Berlín byl teprve začátek.
