To je festival umělců všech kategorií v podhůří Jeseníků. Na jeden den se sjedou umělci místní i přespolní, aby vystavili svá díla v Kempu Indiana v Janovicích u Rýmařova a vytvořili přírodní galerii s úžasnou atmosférou pro návštěvníky i sebe navzájem.

...Z principu věci musel být každý z jiného uměleckého oboru, nejlepší ze všech, které známe, a otevřený takové spolupráci. A tak se zformovalo jádro MYXu. Dali jsme dohromady skupinu X umělců, vytvářející X umění. Jsme to MY. Jsme MYX...

Už se stalo tradicí, že začátek léta je ve znamení uměleckých festivalů. A to obnáší velké balení, montáž a demontáž stojanů a hlavně neustále nové nápady na doprovodný program. Protože umělecký festival neznamená vystavit obrazy, ale především návštěvníky zaujmout a pobavit.

Už jsou to téměř tři roky, co jsme s kamarádkou odjely na měsíční výlet na Nový Zéland. A protože nám to spolu fakt klapalo, chtěly jsme zase někam vyrazit. Měly jsme termín, měly jsme rozpočet a netrpělivě jsme sledovaly ceny letenek do jihovýchodní Asie. Byly jsme odhodlané letět kamkoliv. A pak vyskočilo Bali.

Cestování se už jako inspirace prokazatelně osvědčilo. A tak když mi přítel poslal odkaz na levné letenky do Ammánu, prostě jsem je koupila. Až poté jsem zjišťovala, co že je tam vlastně k vidění. A seznam toho, co rozhodně chci zažít, byl plný hned.

Jsou to dva měsíce, co jsem sbalila batůžek a jela poznat na vlastní oči nejznámější část této země. Mým cílem byl základní tábor pod nejvyšší horou světa. To místo, o kterém se tak často píše v knihách, které je cílem turistů z celého světa a startem mnoha jiných, kteří míří výš, až na vrchol.

Že bodypinting neznamená jen malování zvířátek na obličej nebo nepochopitelné performance, jsem kupodivu zjistila až nedávno. A s o to větším nadšením jsem se do něj pustila i já. Rozhodla jsem se využít tento dosud nepříliš rozšířený druh malby k demonstraci toho, jak se dá oklamat lidské oko.

O tom, jak projekt sebekoučovacích karet vznikl, jsem již psala. Tehdy jsem článek končila nadějí, že fotografie 60 mnou namalovaných obrazů odejdou do tiskárny a vrátí se jako krabička motivačních karet, co obletí svět. A výsledek se opravdu dostavil.

V čísle 18 je pro mě něco magického. Nejenže je to dnem mého narození. Ve spojení s rokem 2018 vzniká několik krásných kulatých výročí.

Je obecně známo, že správné kontakty otevírají dveře kamkoliv. A v umění to platí dvojnásob. A tak se jednoho dne stalo, že mi přišlo pozvání z dalekého Berlína, zda bych své obrazy vystavila na tamní výstavě skupiny umělců.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Na začátku roku mě vyděsila kamarádka, že mi asi zmizí ze života na druhou stranu zeměkoule a než jsem se nadála, už jsem seděla v letadle s ní. Na měsíc. A na Zéland.

Obdivuju surrealismus. Líbí se mi jeho nápaditost, rafinovanost a hravost. Naopak nikdy jsem nespatřovala poutavost v krajinomalbě. Na výstavách jsem krajinky nezaujatě míjela, a když se mě někdo zeptal, co maluju, zda to jsou krajinky, málem jsem se nesouhlasem otřepala. Jako už mnohokrát se ale ukázalo, že prastaré rčení „nikdy neříkej nikdy“ nebylo proneseno zbůhdarma.

Všechno to začalo koncem loňského léta. Cestou do práce mi přišla od šéfa SMSka: „Namaluj 48 obrazů a pak je vystavíme.“ To člověk i přes časnou ranní hodinu a zkušenost s šéfovými bláznivými nápady zpozorní. Proč 48?

Pořádám výstavy, maluju na zakázku, mám svůj web, rozdávám vizitky. Ale nejsem opravdická malířka. Tedy ve smyslu „vystudovaná, v uměleckých kruzích uznávaná a vážená“. S technikou si hlavu nelámu, maluju v obyváku (na úkor dalších členů domácnosti) a směju se, když se kamarád – architekt chytá za hlavu nad naprostou absencí perspektivy u mých budov. Maluju pocitem, peru se se špachtlí, a když dokončím obraz, široce se usmívám a občas poskakuju a tleskám.

Trvalo přesně dva roky, než se mi povedlo zrealizovat naplánované. Ve třech krocích to mělo proběhnout následovně: Namalovat dostatek vlastních obrazů, vytvořit stránky, uspořádat výstavu. A jak se zdá, 15. března 2014 se plán definitivně naplní.