Myslím, že ten seznam vypadal nějak takto:
1. Jídlo!
2. Vznášení se v Mrtvém moři
3. Vznášení se na velbloudu
4. Nocování v poušti
5. Šnorchlování v Rudém moři
6. Petra a další památky
A jak řekli, tak udělali. Půjčili jsme si auto a 7 dnů poznávali zemi, která se nepodobala ničemu, co jsem do té doby viděla. Byla to má první muslimská země. Mé emancipované já z toho mělo trochu nahnáno, ale vše proběhlo nad očekávání příjemně. A taky první poušť! A První velbloudí hřbet! No a protože v Jordánsku jsou údajně nejtvrdší pískovce, vzali jsme si i lezení a dali jednu cestu. Jo, zaplatili jsme zavazadlo navíc, abychom si vylezli jednu cestu. Ale na naši obranu, bylo to v poušti, bylo pravé poledne a zahlídla jsem ocas hada, který byl znepokojivě dlouhý a černý.
Seznam toho, co rozhodně musíme vidět (a sníst) jsme zvládli celý. Jídlo nezklamalo, přivezli jsme si spoustu koření a tabáku do vodní dýmky. Mrtvé moře nechápu do dneška. Na velbloudu jsme dojeli do pouštního kempu, kde jsme strávili neopakovatelnou noc s vůní šalvěje, za zvuků praskajícího ohně a ve společnosti přibližně dvacítky náhodných cestovatelů z celého světa. Těch hvězd na noční obloze byl nespočet. A poušť samotná, skrz kterou jsme se rozhodli udělat výlet po svých a byli tak nepřehlédnutelnou kuriozitou celého Wadi Rum, mi přirostla k srdci asi na doživotí. Koupačka na jihu země v dovolenkové Aquabě u Rudého moře pak byla příjemným ochlazením.
Zážitky mi víří hlavou bláznivě barevné, což perfektně splnilo účel cesty. Kdykoliv se podívám na obrazy namalované po návratu z Jordánska, vidím před očima odstíny béžové pustiny, oranžové pouště, cítím vůně místních tržnic, vzpomenu si na vážné oči mužů v dlouhých šatech, elegantní módu muslimských žen i pohostinnost národa, který si zakládá na své mírové historii a biblických odkazech.
