Malovala jsem odjakživa štětci. Občas jsem experimentovala s technikami, ale stejně jsem se vždy vrátila k přesným tahům těchto nástrojů. Můj obdiv však vždy měli malíři s rozmáchlou špachtlí. Fascinovalo mě, jak dokážou zachytit linie a nepromíchat barvy. Nebo naopak promíchat, když je to třeba. Sama jsem na to ale neměla trpělivost a všechny pokusy byly příliš těžkopádné. Jakoby špachtle byla překážkou mezi mnou a barvami. Nadobro jsem ji zavrhla. V roce 2017 se mi poštěstilo podívat se na Nový Zéland a strávit tam nezapomenutelný měsíc. Když jsem se vrátila, zážitky chtěly okamžitě na plátno. Jenže štětce mi najednou nestačily.

Měla jsem potřebu hned a přímo zachytit barvy, emoce, vítr, štěstí i sílu těch míst. A prsty byly přesně tou technikou, která to dokázala vystihnout. Doteď mám prstomalbu jako prostředek pro vyjádření silných pocitů a dynamiky. Používám ji pro obrazy s tematikou divočiny, ať už krajiny nebo zvířat. A stejně ráda se od ní zase na chvíli vracím ke štětcům. A pak zase zpět.