Cílem obou projektů, které jsem letos vytvořila, bylo namalovat modelku tak, aby splynula s malovaným pozadím. Pomocí přiznaných tahů štětcem a vhodné kombinace barev vytvořit přirozené stíny a vytvořit efekt trojrozměrného modelu. Ano, na modelu, který už ve skutečnosti trojrozměrný je. Prostě z 3D vytvořit 2D, které vypadá jako 3D. V prvním případě jsem vsadila pouze na tělové odstíny a kombinaci s reálnými prvky (oblečení). V druhém případě jsme já a především modelka byly odvážnější. Oblečení ubylo a to, co zbylo, bylo překryto také barevnými tahy. A výsledek?
„Původně jsem si říkal, že to je socha a ta slečna vedle je autorka a zároveň předloha a stojí vedle, aby bylo vidět, jak se dílo podařilo. Než se to hnulo.“
„Mami, mluví? Dýchá? Teď se hnula!“
„Já jsem se musel vrátit a podívat se zblízka. Ona je živá!“
„Ty rty jsou jako opravdové. To je povedené.“
„Nemohla by být nahá?“
